Operace Vrtov Valley    -   napsal  John J. Beagless
 

Datum: 23. - 24. 8. 2003
Lokace: Velká Bystřice u Olomouce- údolí říčky Vrtůvky
Zúčastnění: okolo 50 lidí
Bigoši Olomouc - pořádající tým
43.výsadkový mechanizovaný prapor
Americké koaliční jednotky
83. RECON Chrudim
Czech Terrorist Squad

a mnoho dalších

Tato akce se konala v sobotu 23. 8. 2003 a sraz na místě byl mezi 9:00 a 10:00, což pro nás znamenalo vyjíždět z Chrudimi před pátou hodinou ranní, abychom byli na srazu včas. A jelikož akce byly plánovány až do večerních hodin, rozhodli jsme se, že tam přespíme a domů pojedeme až v neděli ráno. Takže všechnu potřebnou výstroj jsme si vezli s sebou, docela dobrá nová zkušenost. Menší přestávku, asi tak hodinovou,jsme měli v Olomouci na nádraží, kde jsme čekali na vlak do Velké Bystřice. Tam už jsme se před nádražím sešli s 43. vmpr. Zatímco jsme seděli před nádražím na lavičkách, začali se sjíždět další účastníci manévrů. Nevím proč, ale všichni se shromažďovali okolo nás, takže nás tam už bylo docela dost a okolo projíždějící policejní hlídky na nás koukaly docela, jak bych to jen řekl, divně. Když už okolo nás projelo potřetí to samé policejní auto a policisté v něm se tvářili stále stejně divně, začali jsme s bagetou v ruce vyhlížet nějakou zásahovou nebo tak. Naštěstí pro ně se nic takového nekonalo a my jsme se po chvíli vydali na perón nasednout do vlaku. No do vlaku, byl to takovej ten co jezdí ty trasy, kde moc lidí nepotkáte, to ale nepočítali s námi. Tenhle vlak měl dva vagony, teda lokomotivu a jeden vagón. Tohle by s bídou stačilo pro nás, ale oni tam taky jeli civilisti, kdo by to řekl, že? Takže nejdřív jsme nechali nastoupit je a pak jsme se dovnitř nahrnuli my. Většina z nás stála kde se dalo, naštěstí cesta měla trvat jen deset minut, takže ani nějaké zpoždění nehrozilo, i když u českých drah člověk nikdy neví.
Lidé ve vlaku koukali podobně jako policisté před nádražím, ale to nám zas tak nevadilo. Po chvíli jsme přijeli do stanice Velká Bystřice a počali vystupovat, ale jedna parta, co jela s námi nám řekla, ať nevystupujem, že je to ještě jedna zastávka. Dobrý, tak jsme zůstali, ale pár lidem se povedlo vystoupit, asi polovina. No nic, jeli jsme tedy na další stanici a to byla už ta jediná správná Velká Bystřice zastávka. Tady nás už čekal jeden z pořadatelů a zavedl nás k bojišti a musel ještě někoho shánět, aby došel na předchozí zastávku pro vystoupivší jedince.
Když jsme se konečně všichni účastníci sešli a došli k hlavnímu mrtvolišti, následovalo chystání zbraní a vybavení na následující akci. Většinou to vypadalo tak, že jsme zasedli, shodili batohy, vyndali kvéry, nabíjeli zásobníky, elektrikáři štelovali Hop-Upy, svačili, popíjeli, kecali s lidmi okolo a navazovali nové kontakty.
No když jsme se nachystali a hlavně vykecali, zahájili jsme první akci. Jednalo se pouze o klasický deathmatch, abychom poznali terén a pořadatelé mohli nachystat věci na příští scénář. My jsme se připojili k 43. vmpr a utvořili takovou menší skupinu.
Hrálo se na jeden život, abychom stihli více scénářů, mrtvoliště bylo u batohů v místě začátku většiny akcí. Já osobně mám tento způsob hry radši než oživení po nějakém čase. Celý den jsme se pohybovali v údolí říčky Vrtůvky. Jednalo se asi o čtyřkilometrový úsek. V blízkém okolí říčky se nalézaly louky, co ve stráních údolí přecházeli ve smíšené lesy, které nahoře střídala pole. Podél říčky rostlo dost menších stromků a keřů, díky letošnímu extrémnímu suchu se z říčky stal menší potok, který se v některých místech úplně ztrácel, což pro nás bylo v příštím scénáři velice výhodné a zvyšovalo naši šanci na úspěch.

Deathmatch
Rozdělil jsme se na polovinu a dohodli se, že jedna půlka zůstane a bude začínat v místě mrtvoliště a naše polovina půjde údolím proti proudu říčky asi tak tři kilometry na jednu loučku a odtamtud budeme vyrážet my.
Když jsme došli na místo našeho srazu, řešili jsme taktiku, došli jsme k závěru, že se zakopat a zůstat na místě je blbost. Proto jsem se rozdělili na dvě družstva a po hřebenech údolí jsme se vydali naproti nepříteli. Byly varianty, že buď ho jedna skupina potká přímo a nahlásí jeho souřadnice vysílačkami druhé skupině, která se přesune nám na pomoc a zkusí jim vpadnout do zad, nebo nepřítel projde pod námi podél říčky a my se na druhé straně bojiště sejdeme a pokusíme dostat nepřítele dohromady.
No nic, naše skupina vyrazila po pravém hřebeni údolí ve směru proudu říčky a postupovali jsme na tak deset metrů od rozhraní lesa a pole. Došli jsme celkem bez problémů až nad mrtvoliště, kde zatím nebyla ani noha nebo ruka. Po nepříteli nebylo ani vidu ani slechu, tak jsme po dohodě s druhým týmem na opačném hřebeni přešli na jejich stranu říčky a šli jim pomalu naproti. Vydali jsme se však špatným směrem a místo abychom postupovali k nim, tak jsme se od nich ještě více vzdalovali, to jsme si uvědomili, až když jsme došli skoro do vesnice a na nikoho jsme stále nenarazili. Nezbývalo nám tedy nic jiného než se vrátit, to už nám ale zbytek týmu hlásil kontakty na levé straně údolí. Pospíchali jsme tedy po poli směrem k místu předpokládaných pozic nepřátel. Než jsme dorazili na místo, zalezli jsme radši do lesa, abychom měli aspoň nějaké krytí. Proplétali jsme se mezi stromy a nalezli zbytek našeho týmu co jsme šli po pravém hřebenu, druhá část naší skupiny byla už asi mrtva. Postoupili jsme pak asi o ještě o deset metrů a objevili se první nepřátelé a zahájili na nás palbu. Rozpoutala se mohutná přestřelka, začali i přibývat mrtví a pomalu odcházet na mrtvoliště. Na naší straně to se ztrátami ještě šlo, ale nepřátelům začaly přicházet posily, a tak nás za chvilku přečíslili, naštěstí jsme byli v dost prudkém terénu, takže se nemohli dostat nad naše pozice. Jak čas ubíhal, zbylo nás už pouze pár a už se na nás nepřítel začal tlačit i z druhé strany. Padli nám další dva spolubojovníci a mě začaly docházet zásobníky, takže jsem musel dosypávat kuličky. Naštěstí to už přišel jeden z pořadatelů, že konec, že už je nachystán další scénář a stejně nás už zbylo jen pár a aby na nás ostatní čekali, je blbost. Tak jsme se sebrali a sestupovali dolů z kopce. Cestou jsme nabrali i nepřátele a řešili, proč nás nemohli dostat a proč jsme nemohli dostat my je. Tak to byla první akce toho dne na poznání terénu.

Obálky
Takže první akce a poznávání terénu bylo za námi a čekala nás akce další. Její náplní bylo ubránit v prostoru bojiště několik ponechaných před nepřítelem. Za útočníky byla vyčleněna desetičlenná skupina těch nej bojovníků s nejlepšími zbraněmi a zbytek, tedy i my, jsme tvořili obránce a strážce obálek. Skupina útočníků měla tři hodiny na to, aby získala přes 70 procent obálek a obránci je měli za každou cenu ubránit. Hrálo se opět na jeden život s tím, že mrtvoliště bylo společné a jako vždy u batohů.
Útočníci začínali o kousek dál než bylo mrtvoliště, na kterém jsme zatím byli ještě my obránci. Nicméně po chvíli dohadování jsme se i my rozprchli do prostoru zabrat nějaké takticky výhodné pozice. Náš tým opět utvořil koalici se 43. vmpr. Společně jsme se vydali proti proudu říčky a hledali nějaké vhodné místo na kemp. Dva střelci od 43. vmpr se zakempili v kopci a my zbytek jsme se rozložili v korytě potoka. Od střelců na kopci, kteří viděli perfektně na cestu a do údolí, jsme dostávali informace o příchozích nepřátelích, bohužel ale žádní stále nešli. Po chvíli čekání přišlo hlášení, že se blíží nějaky civil a tudíž ho nechat být. Prošel i okolo nás a zjevně si nás nevšiml nebo nám nevěnoval pozornost. Tak zase nikdo z nepřátel, už nás to začalo docela nudit a to už se ten samý civil vracel zpátky a zas okolo nás. Nejdříve jsme uvažovali, že ho radši pro jistotu prohlídneme, z toho ale nakonec sešlo a my jsme pouze využili jeho krytí a pokračovali za ním až skoro k mrtvolišti. To nám už ale ve vysílačce hlásil něčí hlas, že vidí jít civila a za nim se plížej nějaký maskáčovaný. Na nic jsme nečekali a oznámili do vysílačky, že jsme součástí obraných jednotek. Takto jsme došli až k mrtvolišti, kde bylo pusto prázdno a nakonec jsme se vrátili zpět do naší výchozí pozice. Cestou jsme potkali stanoviště spřátelených týmů a usoudili jsme, že naše pozice je zbytečná, tudíž jsme se dohodli se zbytkem našeho družstva a vydali jsme se nepřítele hledat sami. Vydali jsme se korytem říčky proti proudu a zároveň koukali, jestli neuvidíme nějakou obálku. Na žádnou obálku jsme nenarazili a ani na žádného nepřítele. Přitom jsme měli hlášení do vysílaček, že spojenecké jednotky mají kontakt a že jsou pod palbou. Okamžitě jsme se začali přesouvat k místu střelby. Když už jsme byli skoro na místě, došlo další hlášení, že šlo o friendly fire od dvou amerických družstev. Tak jsme zpomalili a v klidu došli až na soutok dvou potoků, který měly obsazeny spojenecké jednotky (Američani). Při vzájemné palbě přišli americké jednotky a dva muže. S hlavním velitelem spojeneckých jednotek jsme dořešili, kdo kde je, kdo co hlídá a zjistili jsme, že po celé délce pravého hřebene není od nás ani noha. Takže jsme už měli místo, kam jít a kde nikdo není a nehrozí nám friendly fire. To už jsme ale byli na hřebeni a směřovali opět dolů k mrtvolišti. Celou cestu jsme postupovali ve vzorném zástupu s rozestupy a dávali si pozor a naslouchali každému zapraskání. Takto jsme postoupili asi o dva kilometry a před námi se otevřel trochu volnější prostor. Moc jsme to neřešili a rozhodli se tam chvíli vyčkat. Každý z nás si nalezl vhodnou pozici s dobrým krytím a vyčkávali, co se bude dít, pro jistotu jsme si i ztlumili nebo úplně vypnuli vysílačky a čekali na nepřítele. Nečekali jsme ani moc dlouho a už se před námi objevily první kontakty. Počkali jsme si, až dojdou trochu blíž a to už po nich kluci ze 43.vmpr začali střílet, ale bylo to brzo a nikoho nezasáhli a ještě se schovali. To už začala další bouřlivá přestřelka, kule protínaly horký vzduch a narážely do stromů okolo mě. To už vidím, že se část nepřátel odpoutává a mizí v dáli mezi stromy, to už ale moje rozmýšlení, kam asi jdou, ukončila dávka do nohy od týpka, co nelenil a když započala přestřelka, obešel nás zprava. Jelikož jsem byl na křídle, byl jsem první a neštěstí i jediný, koho dostali, zbytek mého týmu se po mém zásahu stáhl, nebo se spíš rozprchl všemi směry, což jsem se dozvěděl až dodatečně. Mě pouze čekala cesta na mrtvoliště. No co, aspoň si trochu odpočinu a vorazim si, i na této akci bylo opět pekelné horko a ani voda v potoce nebyla moc osvěžující, když tam dokonce i byla. Na mrtvolišti bylo už docela rušno, ale dosud tam neseděl žádný z útočníků. Od jednoho borce jsem se dozvěděl, že již výše zmiňovaný civil byl nastrčený špión, který v pohodě zjistil naše pozice a cestou od nás ještě stačil odbouchnout plynovým Glockem, co měl v batohu, dva naše bojovníky a pak se rychle stáhnout ke svým druhům. Tak varuji, na takovéto lidi bacha, taky si už dávám pozor, když projde okolo mojí pozice nějaký civil už podruhé, tak hned na zem a ruce za hlavu a pěkně prohledat a běda mu, jestli u něj najdu byť jedinou BB kuli.
Na mrtvolišti jsem strávil asi hodinu, než se odpískal konec této akce. Útočníci sice přišli asi jen o dva své lidi, ale nepodařilo se jim získat potřebný počet obálek a tudíž vyhráli obránci.

Konvoj do neznáma
Tato akce následovala po malé pauze pro všechny, co minulou akci vydrželi až do konce. Bohužel už po minulé akci muselo několik lidí odjet, tak nás do této akce nastoupilo míň Náplní této akce bylo, že se opět vyčlenilo desetičlenné družstvo nej bojovníků s nej kvéry, proti zbytku , který tvořil konvoj. Náš tým ze zbývajících lidí měl za úkol dojít od jedné vlajky ke druhé. První vlajka, u které jsme začínali, byla kousek od mrtvoliště směrem k Bystřici a druhá vlajka, ke které jsme měli dojít, byla na druhé straně údolí před obcí Mrsklesy. Podmínky byly stanoveny, že přesun od vlajky k vlajce a musí projít 60 procent všech členů konvoje, když ale počet členů klesne pod zmiňovaných 60 procent, konvoj byl neúspěšný a tudíž vyhráli útočníci. Naše skupina jako konvoj se přesunula k počáteční vlajce a začali jsme rozmýšlet, kudy půjdeme. To se již ale začali útočníci rozmisťovat a občas na nás i některý vystřelil, naštěstí netrefili. Pro přesun jsme si zvolili pravou stranu údolí. Utvořili jsme dvojitou kolonu a prodírali se lesem a křovím. Ze začátku to šlo celkem v pohodě, ale před jedním velkým křovím jsme se na chvilku zastavili a už nás začal skrz křoví ostřelovat jeden z útočníků. Okamžitě jsme všichni zalehli, bohužel už dva z nás odcházeli na mrtvoliště. Útočník nás zpoza křoví ještě chvíli ostřeloval, ale jeho život ukončila dávka od jednoho z našich a i on musel odkráčet k mrtvolám. Nyní vyvstala otázka, kudy dál, nejsnazší by asi bylo jít korytem potoka, tak jsme se tam i vydali. Proběhl zrychlený přesun k potoku a zajištění koryta. Po útočnících ani památky. Jako by se po nich země slehla. Po příchodu celého konvoje do koryta, jsme se přeskupili do jedné kolony a postupovali dál k druhé vlajce. Celkem bez problémů jsme se dostali až k soutoku a od tamtud dál po levém hřebeni proti proudu říčky. Došli jsme bez navázání kontaktu s nepřítelem až k močálu před obcí Mrsklesy, kde se měla nalézat cílová vlajka. Před vstupem do mokřiny jsme se zakempili na okraji lesa a pozorovali, jestli nezahlédneme někoho z útočníků. Nic takového se nestalo a my jsme se vydali hledat druhou z vlajek. Na mokřině a jejím okolí jsme prošli snad každý metr a prolezli každou křovinu, ale nic jsme nenašli. Proto jsme utvořili menší skupinu, která se vydala po pravém hřebeni trochu zpět a zkusit hledat vlajku tam a zbytek by zajistil prostor mokřiny a hledal dál tam. Touto dobou již slunce dávno zašlo a začalo se rychle smrákat a jelikož jsme nemohli vlajku stále najít a vracet se do mokřiny, abych pravdu řekl, moc nechtělo, rozhodli jsme se, že půjdeme na mrtvoliště a třeba cestou na někoho narazíme buď od nás nebo nějaké útočníky, protože jsme toho za celej den měli už až nad hlavu. Asi v půlce údolí jsme sestoupili z hřebenu dolů na cestu podél potoka a šli na mrtvoliště. Po půl kilometru na nás vyběhla malá skupinka útočníků a ani po nás nestříleli, bylo už taky prd vidět. Společně jsme se s nimi vydali na mrtvoliště. Tam už po nás byla sháňka, kde že jsme. Chvíli po nás došel i zbytek konvoje i s vlajkou, kterou konečně nalezli zapadlou někde za nějakým keřem. Konvoj prošel nepřátelským územím bez ztrát větších jak 40 procent a tudíž všechny podmínky byly splněny a my vyhráli.

Závěr akce byl také úžasný. Když jsme se na mrtvolišti sešli všichni, co tu zůstávali přes noc, nabídli pořadatelé, že sjedou do nějakého otevřeného obchodu pro nějaké potraviny nebo kdo co bude chtít. U mě byl největší problém voda, protože přes léto mám ukrutnou spotřebu a ani 7 litrů mi za ten den moc nestačilo. Tak jsem si u kluků objednal dvě flašky nějaký vody. Pak se chvíli ujasňovalo, kam si hodíme ležení a kdo zůstane a kdo půjde do hospody. Jelikož nám se do hospody nechtělo, odebrali jsme se se Strikerem rozložit si ležení a trochu pojíst a hlavně už se na chvíli natáhnout. První věc, co jsem udělal, když jsem si rozhodil celtu, bylo, že jsem si sundal boty. Sice jsem měl strach, abych nemusel vytahovat OM10, ale dalo se to celkem i přežít a okolo se nikdo nepočal chytat za krk a se sípěním omdlévat, takže pohoda. Po tomto činu jsem si dovystřílel zásobník a uklidil svoje XMko do futrálu. I další věci jako ALICI jsem uložil vedle batohu, na který jsem si uložil hlavu a jen tak jsem si na celtě relaxoval, čuměl na hvězdy a kecal s přítomnými kolegy okolo o dnešních akcích. To už mezitím přijelo auto z obchodu a přivezlo nám proviant. Já se na tu vodu těšil jak malý děcko, páč voda z feliny, když ji mám celej den v pouzdrě na opasku, není to pravý ořechový, ale dá se to, no když je však k mání něco jiného, tak proč pít tohle, že? Pak už jsme se rozložil na spacák, shodil jsem i blůzu a propocený tričko a jen tak ležel a vstřebával dnešní den. Byla báječná teplá noc a to nám ještě do našich rozhovorů stříleli naši profesionální kolegové na Libavé z děl. Stále by bylo o čem povídat, ale oči se většině už klížily, a tak nám nezbývalo nic jiného než jít spát. Tak jem se uvelebil ve spacáku, hodil si pod hlavu smotanou blůzu a kalhoty a za hlavou ještě ALICI a XMko a zalehl nadobro, ještě jsem koukal na letadla a počítal družice. A to už byl opravdu závěr tohoto dne.
Ráno jsme se se Strikerem vzbudili snad jako první a ještě jen tak chvíli leželi a pozorovali východ slunce, ale nedalo se nic dělat, museli jsme balit a jít na vlak. Ještě jsme ráno řešili, jestli se ještě cestou domů nestavíme na chvíli v Brandýse nad Orlicí, ale to už by bylo fakt moc, i když by to bylo zajímavé jet takhle z boje do boje. Nakonec jsme zvolili rovnou cestu domů bez zastávek. Zatímco jsme dobalovali, pomalu se probouzeli ostatní a přišli i pořadatelé a opravdu originálním budíčkem probudili zbytek spáčů, odpálili kousek od našeho ležení nějaké Véčko nebo co to bylo, ale šlupa to byla slušná. Nakonec se ale našli i jedinci, se kterými ani tohle nic neudělalo a spali poklidně dál. Nám už moc času na místě nezbývalo a museli jsme se pomalu vydat na osamělý přesun na nádraží. Rozloučili jsme se se všemi již vzbuzenými a pořadatelům poděkovali za skvělou akci, kluci nám sice říkali, ať ještě zůstaneme aspoň na jednu akcičku, ale nedalo se nic dělat a my museli jít.

John J. Beagless
Ze serveru http://83recon.wz.cz/